Diskuze – jak na ně

Diskuze neboli debata hraje v demokratické společnosti velmi významnou roli. Je to aktivita, která si klade za cíl nalézt odpovědi na důležité společenské otázky. Proto je třeba si ujasnit, že cílem diskuze není ji vyhrát, ale poukázat na okolnosti, možné důsledky a odhalit problémové části probírané věci. Můžeme tedy odvodit první pravidlo pro diskuze a sním úzce související druhé a třetí:

1. Do diskuze vstupuj s cílem učit se a poznávat, nikoliv vyhrát.
2. Více naslouchej, méně mluv.
3. Diskuze může, nikoliv musí vést ke shodě.

Druhé pravidlo vychází z toho, že vstupujeme do diskuze s jinými životními zkušenostmi, máme jinou výchovu, jiné vzdělání, jiné životní priority či jsme na jiném stupni sociálního rozvoje. Krásným příkladem tohoto je debata o otroctví. V antickém Řecku nebyla otázka otroctví diskutabilní, bylo bráno jako přirozený důsledek rasové a společenské nadřazenosti. Za dva tisíce let se tento problém stal velice diskutovaný v USA (zastánci otroctví argumentovali právem vlastnit majetek bez zásahu státu, na straně druhé stáli zastánci lidské svobody). Dnes pochopitelně málo koho napadne o otroctví vůbec debatovat. Jak se vyvíjelo sociální cítění, měnily se i názory. Zatímco dříve platilo za „normální“ A, časem se začalo uvažovat i o B až dnes bereme jako „normální“ B.

Třetí pravidlo vychází z podstaty diskuze. Diskuze totiž není o sporu dobra a zla ale konflikt hodnot a principů. Zatímco argument „Bůh to tak chce“ je pro věřícího jasný a konečný, u nevěřícího vzbudí spíše úsměv a ke shodě nepovede. Platí totiž, že každá hodnota má svojí cenu a platnost a v případě jejich kolizí je třeba určit, která z nich je důležitější. O to se rozumní lidé mohou přít. K pochopení tohoto pravidla může pomoci, pokud si na část diskuze prohodíte role a budete se snažit obhájit protivníkovo stanovisko.

 

Ke každé diskuzi patří argumenty. S těmi to ale není tak jednoduché. Už proto, že mohou být pravdivé i nepravdivé, navíc to co jeden považuje za pravdu, druhý považuje za lež (např. přínosnost poplatků ve zdravotnictví). Správný argument by se tedy měl skládat z těchto částí: tvrzení (jsem Čech), podklad tvrzení (narodil jsem se v Ostravě), záruka tvrzení (Ostrava leží v ČR, kdo se narodí na území ČR, dostane české občanství), podpora tvrzení (odkaz na zákon o nabytí českého občanství), omezení tvrzení (jsem Čech, pokud jsem se českého občanství nevzdal), kvantifikátor (všichni narození na území ČR mají české občanství). Poslední 3 části je možné v některých argumentech vynechat.

 

V praxi tak lze často narazit na „rádoby argumenty“, které ve skutečnosti argumenty nejsou. Ty lze rozdělit do několika kategorií.

 

Argumentace osobou, skupinou. Tady patří argumenty typu „neZakladnam.cz podporují komunisté, proto jsou špatní“, „z úst Radima Uzla nemůže vyjít nic dobrého“, „tvrdí to Církev“, „křesťan = člověk bez mozku“, „člen ODS/ČSSD tak z toho nemůže vyjít nic dobrého“.  Často touto argumentací dojdeme až k nesmyslům jako „podporuješ neZákladnam.cz, takže jsi taky komunista“ (neZakladnam.cz podporuji komunisté => ty je podporuješ => jsi komunista). Ve skutečnosti se totiž jedná o informaci či názor, nikoliv o argument. Tato argumentace je velmi častou chybou.

Argumentace nerovným postavením. I tady na signálech najdeme reakce jako  „mám školu v oboru týkajícím se probíraného tématu a ty ne“ (tu má i Uzel v oblasti sexuologie/gynekologie a přesto si o něm myslím své), „z vlastní zkušenosti“ (vlastní zkušenost nám obecně nedovoluje generalizovat). Opět častá a chybná argumentace.

Odvolávání se na autoritu. Přichází na řadu často, pokud si nejsme jisti svými argumenty. Pak sáhneme i k dovolávání se autority z naprosto nesouvisejícího oboru (např. lékař Rath řešící ekonomickou krizi). K dokonalosti je to dovedeno, pokud za autoritu prohlásíme sami sebe („problému se věnuji od malička“) či svého oponenta („s vaším rozhledem toto nemůžete tvrdit“).

Vyhrožování. Velmi oblíbený způsob především u lidí nejistých si svou věcí, kterým došly ostatní argumenty nebo argumentovat nechtějí. Přitom se nemusí jednat jen o slova, v horších případech může dojít i k činům. Vyhrožovat se nemusí jen fyzickým násilím ale také hrozbou vyhození ze zaměstnání, zablokováním přístupu a podobně.

Společenský apel. Ten využívá příslušností k nějaké skupině, aby si vynutil souhlas. Patří sem například oblíbené „ty jako křesťan bys to měl pochopit“.

Individuální apel. Asi nejčastěji používaný „rádoby argument“. Ukážeme, že protivník je nic, s kterým nemá smysl diskutovat. Krásně to vystihl Karel Čapek: „je nutno dát najevo, že odpůrce je omezenec, blbeček, skribent, tlachal, nula, dutá nádoba, epigon, taškář, nevzdělanec, onuce, plevel, zmetek a vůbec subjekt nehodný, aby se s ním mluvilo. Tento apriorní předpoklad dává potom polemizujícímu onen sytý, poučný a sebejistý polemický tón, jenž nevyhnutelně patří k věci. Polemizovat s někým, soudit někoho, nesouhlasit s někým a zachovat přitom jistý respekt, to nepatří k národním obyčejům“.

Argumentace kruhem. Příkladem budiž věta „Bible mluví pravdu, protože ji zjevil Bůh. Bůh existuje, protože se to píše v Bibli.“ Jde o logickou chybu spočívající v tom, že se závěr určitého tvrzení vyvozuje na základě předpokladu, který má být sám dokázán, anebo v tom, že se v definici používá pojem, který má být definicí definován.

Nehorázná lež. Říct přesně, která lež je jenom lež a která už je nehorázná, je nemožné. Jejím použitím většinou dosáhneme rozčílení protistrany, která považuje za nutnost na ní odpovědět, ovšem rozčílením udělá chybu, které pak využijeme. Jedinou obranou je buď nereagovat, nebo naopak vyplodit lež ještě větší.

Útok na city. Velmi rafinovaný způsob, proti kterému je obrana velice složitá. Typickým příkladem bývají diskuze ohledně potratů. Zatímco jedni argumentují fotografiemi popotratových obrázků (v lepším případě dítě svírající prst), druzí argumentují příběhy žen, které ochlasta manžel vyhnal na ulici se 3 dětmi a čtvrtým na cestě.

Jazykové vady. Využívají víceznačností slov či celých vět. Jedním z příkladu byla diskuze k našemu vstupu do EU „ČR o žádný návrat do Evropy nemusí usilovat, protože v Evropě je pořád.“ Problém téhle argumentace odhalíme rychle, existují však daleko rafinovanější. Příkladem je věta „Tesco koupilo Makro“ – kdo koho koupil? Velmi často používaným je také zdůraznění některých slov, které mění smysl věty: „TOHLE je moje místo“ a „tohle je MOJE místo“. Zvráceností je psaní CELE VĚTY VELKÝMI PÍSMENY, což je známka agresivity stejně jako barevné odlišování různých částí.

Zmanipulování teze. Na odhalení asi nejnáročnější rádoby argument. Laicky řečeno, jde o přehnání některých důsledků našeho tvrzení a výsledný dojem využijeme pro podporu tohoto tvrzení. Problémem je především to, že tvrzení jsou většinou pravdivá, ale nastávají pouze v mizivém množství případu. Příkladem je „stavba jaderné elektrárny znamená nebezpečí výbuchu a smrt mnoha lidí“.

Buď-nebo. Vzniká spojením dvou opačných tvrzení, které ve skutečnosti nejsou opačné, či nezahrnují všechny možnosti. Příkladem budiž „pokud volíš ODS, jsi buď vůl, nebo sobec“.

 

Jak vidíte, možností chybné argumentace je celá řada. Pravdou je, že ji vědomě či nevědomě používají všichni (politici, kněží, novináři, církve, ateisti, vědci, diskutující na signálech). Můžeme tedy odvodit další pravidla pro diskuzi:

 

     4.  Podepři argumenty konkrétními fakty.

     5.  Většina argumentů nemá obecnou platnost. Neboj se uvést, kdy neplatí.

     6.  Škola a vlastní zkušenost z tebe ještě nedělá odborníka.

     7.  Vyhni se útokům na osobu diskutujícího a jeho city.

     8.  Nepodkládej protivníkovi něco, co netvrdil, nezastrašuj ho.

     9.  Nepřesouvej povinnost dokazovat svou tezi na protivníka tím, že chceš, aby ji vyvracel.

    10. Neber druhému možnost vyjádřit se.

 

Než tedy vstoupíte do diskuze a nandáte to všem ostatním, zamyslete se a přijměte možnost vlastního omylu i ve věcech vám jasných.

Zdroje, další informace:

http://docs.google.com/View?docid=dfsnzs2q_16fwwd4nfh