Neděle, den Páně. Všichni církevních předpisů znalí katolíci vyrážejí do chrámu. I já se k nim často přidávám. Dlouhou dobu mně však nedělní mše připadala pouze jako zabití času bezúčelným a naprosto zbytečným způsobem. Z kostela jsem sice odcházel naplněn, ale pouze spoustou nejnovějších drbů. A ať jsem uši napínal sebevíce, místo Božího hlasu zněly pouze tóny božího iPodu.
Tak to šlo neděli co neděli, několik let. Až jednou, znechucen periodicky se opakujícím čtením úryvků z knihy, v jejíž první půlce se o hlavním hrdinovi jenom mluví a čeká na jeho příchod, druhá je pro změnu zase jenom o něm, navštívil jsem místo kostela chrám konzumu: Shopping park Ostrava. Tady došlo k mému úplnému obrácení. No, ono to vlastně začalo už dříve.
Rozhodnutí vynechat bohoslužbu padlo v sobotu večer. Díky tomu mohl být budík nastaven o dvě hodiny později. Co však čert nechtěl (vlastně spíše: co Bůh chtěl), mladší bratr opět hrál hru „Kdo je nejhlasitější“, proto jsem vstával stejně jako na mši. Před snídaní nemohla chybět tradice pozdvihnutí očí k Bohu sídlícímu na půdě (vzhledem k poloze stolu nejspíše poblíž komína), převlečení do slavnostního úboru, aby to s farářem neseklo jako minule, a konečně také přidělení příspěvku do sbírky (který se při nakupování velmi hodil). Pochopitelně nemělo smysl kupovat lístky do tramvaje, v neděli stejně revizoři nejezdí. Tato myšlenka se ukázala jako mylná hned na nástupišti, kde pro jistotu čekali hned tři. Z hlasitého rozhovoru, který dva vedli, vyplynulo, že je to Otec se Synem. Ten třetí stojící trochu mimo, byl takový tichý a nenápadný, skoro jako Duch. Ach ta Boží prozřetelnost.
Vzhledem k tomu, že jsem na cestu vyrazil o 2 hodiny dříve, než bylo plánováno, bylo nutno uskutečnit modlitbu ohledně otevírací doby. A tehdy se to stalo. Na mou prosbu, aby byly otevřeny aspoň záchody, ozvala se odpověď: „Jsou, ale toaleťák doplní až v 10.“ Přede mnou seděl asi 2letý klučina, který ještě mluvit nemohl a za mnou děda, který už mluvit nemohl. Pozdvihl jsem tedy oči k trolejovému vedení a otázal se: „Kdo jsi?“ „Já jsem, který jsem!“ Moc to nepomohlo, nezbylo než požádat o upřesnění. „Jsem alfa i omega, první i poslední, začátek i konec.“ Stále nic. Otázal jsem se znovu. To už ale děda sedící za mnou nevydržel, nasadil si zuby a řekl: „Hospodin, vole.“ Udiveně se ptám: „Jsi to opravdu ty? Proč nejsi v kostele na mši?“ „V neděli stačí jedna mše, nic se nemá přehánět. Syn je na služební cestě, Duch se někam vypařil a Marie mě nutí uklízet. Tak jdu raději nakupovat.“
Potěšen tím, že Pán bdí nad mým nakupováním, rozběhl jsem se ke dveřím hypermarketu. Hned u vchodu stála blonďatá slečna, jejíž krása dosahovala obludných rozměrů. Ta by stála za hřích. Bohužel, ještě před dokončením myšlenky se z nebe ozval lehce rýpavý hlas „Nesesmilníš…“. Chvíli jsem se snažil o výjimku. Marně. No nic, snad příště.
Zatímco jsem bloudil mezi regály, Hospodin využíval své vševědoucnosti k srovnání cen. Později u pokladny prozradil, že jediné zboží levnější než jinde jsou hřebíky, kterých se však Syn bojí jako čert kříže a proto je raději nekupuje. Já si vybral značkové víno a plavky. Obojí mi vševědoucí před zaplacením rozmluvil. Plavky s tím, že bude studené léto a místo vína mi přihrál obyčejnou vodu, která se po rozlití promění ve víno. Zbývalo koupit onen toaleťák, který doplňují až v deset. Netušil jsem, kolik druhů tak primitivní věci může existovat. Naštěstí má víra v Hospodinovu pomoc byla odměněna: „Vem ten třívrstvý, my ho tady taky používáme.“ Když ho používají i v nebi, nebylo nad čím přemýšlet…
Z obchodního centra odcházím naplněn láskou k blondýnce, luxusním vínem a vědomím, že Pán je stále se mnou. Od té doby nedělní mše vynechávám pravidelně a s Hospodinem rozmlouvám zásadně v obchodních centrech. Nikdy jsem nevěřil, jak mít Boha ve svém srdci může povznášet. Např. ve skoku do výšky jsem posunul svůj osobní rekord o 2 cm. A to rozhodně stojí zato! Amen.
Skvělý blog!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.