Den s ČD - když je cesta cíl

České dráhy nabízí několik jízdenek platných celý den. Pokud vás někdy napadlo, kolik se toho dá na takovou jízdenku ujet, věřte, že nejste jediní. Teorie s praxí se přitom může vlivem zpoždění a výluk značně lišit. Proto na vědeckém symposiu v Olomouci na Kosince padlo rozhodnutí vše ověřit na vlastní kůži. Vzhledem k náročnosti pokusu byli vybráni ti nejodvážnější: kuchi, Ája a Jenda.

Po měsících příprav, konzultací, rozboru jízdních řádů a zamotané tarifní politiky našeho největšího vlakového dopravce nastal den D. Vybavení sadou pro přežití v extremních podmínkách (Kofola a Studentská pečeť), plní očekávání, doráží první dva členové výpravy na nádraží ve Studénce. S jejich příchodem odbíjí půlnoc a pomalu se blíží hodina H. Rychlík R 440 Excelsior, vezoucí bludné duše až z dalekých Košic si dává na čas a přijíždí s 10minutovým zpožděním v 0:17. Do mrazivého ticha zaznívá pouze staniční hlášení. To už usedáme do potemnělého a prázdného kupé druhé třídy a vydáváme se na 1224km dlouho pouť. Klid ve vlaku ruší jen ono tajemné tdm tdm, tdm tdm. Jako duch přichází paní průvodčí a razítkem na jízdenku zpečetí náš osud. Teď již není návratu. Za hrozivého zpěvu žab pomalu projíždíme zatopenou stanici Polom a přijíždíme do Přerova. Odpojují nám lokomotivu, která nás objíždí a připojuje se na druhý konec vlaku. Z konce se stává začátek a ze začátku konec. Minuty zpoždění naskakují a Jenda již celý netrpělivý čeká v tajemné Olomouci, kam přijíždíme 40 minut opožděni. Naše nejhorší noční můry se naplňují. Takhle zůstaneme trčet v Praze navždy. Je třeba jednat. Za mdlého světla zářivky domlouváme další postup. Ke slovu se dostává varianta s přestupem v Kolíně. Tam máme oficiálně 54minut, nakonec jen tak tak dobíháme.

Čeká nás 138km s evergreenem českých tratí: motorovou jednotkou 810, alias šukafon. Projíždíme mlžnou krajinou, ze které jen občas vystupují jako připomínky dob dávno minulých mechanické návěstidla. Jak ubíhají kilometry, osazenstvo spoje se mění a my projíždíme zastávkami Poděbrady, Nymburk, Mladá Boleslav až do záhadného Bezděz město. V okolí stanice jsou jen neprostupné lesy plné dravých zvířat. Není proto divu, že na dohled není žádné stavení. Raději proto zůstáváme ve vlaku a necháme se s přestupem v České Lípě dovést až do Děčína.

Zdeptání hladem a 400km, vyrážíme do džungle města, abychom si tak zkrátili téměř hodinové čekání na přípoj do Ústí nad Labem. Jenda neomylně nachází pekařství a my víme, že hlady hned tak neumřeme. Omylem zabrousíme i do Děčínského Bronxu. Starý německý nápis kavárna připomíná zašlou slávu čtvrti a my se rychle vracíme do bezpečí nádraží. To už nám jede vlak a my po 18 minutách vystupujeme v Ústi, odkud pokračujeme přímým rychlíkem R 606 Ohře až do Chebu.

Po cestě se naskytl výhled na slavný přesunutý kostel Nanebevzetí Panny Marie, Mostecké hnědouhelné pánve a hlavně naše nejtěžší elektrické lokomotivy Škoda 27 E (váha 165 tun), které slouží např. v Úpravně uhlí Komořany. S narůstajícím počtem ujetých kilometrů rostl exponenciálně také náš hlad, a proto přišly ke slovu bagety made by Ája. Zklamáním byl vzhled mnohých nádraží na trati, na které snad od druhé světové nikdo nesáhl. Nejhůře vypadaly Karlovy Vary, tato „chlouba" českých (a ruských) lázní. V Chebu nás přivítaly jednotky Desiro patřící německému dopravci Vogtlandbahn. Naše kroky ale směřovaly na první nástupiště, kam po chvíli dorazil rychlík R 759, který nás měl dovést až do Plzně.

Ve vlaku byl řazen i vůz v novém barevném schématu ČD. Bohužel, kromě nového nátěru a umytého záchodu nedošlo k žádné výraznější změně. Než dojedeme do Plzně, čeká nás ještě zpestření v podobě náhradní autobusové dopravy mezi Mariánskými Lázněmi a Stříbrem. V autobuse vyslechneme od cestujících důchodců přednášku, který lázeňský dům má nejlepší výhled a nejnižší ceny. Vzhledem k tomu, že v Plzni máme na přestup pouze 12 minut, začínáme se strachovat o náš další osud. Naštěstí ČD projevily dostatek soudnosti při přípravě jízdního řádu a my tak přijíždíme na čas.

V Plzni se usazujeme do posledního vagonu rychlíku R 661 Rožmberk, který nás poveze přes šest a půl hodiny až do 372 km vzdáleného Brna. Hned za Plzní nám lokomotiva řady 242 ukazuje, že rozhodně nepatří do starého železa a průměrnou rychlostí přes 72 km/h nás dotáhne až do Českých Budějovic, kde následuje úvrať. Během přepřahu jsme svědky neradostné podívané. Úklid vagonu ČD. Na úklidu spolupracují 4 lidé. 2 „umývají" okna a vysypávají koše (celý vagon prošli za cca 3minuty), další zametá a poslední „vytírá". Nebylo sice vidět, kolikrát byl hadr namočen, ale vzhledem k tempu úklidu asi ani jednou.

Po cestě do Jihlavy čekáme delší dobu na křižování ve stanici s kouzelným názvem Kardašova Řečice. V Jindřichově Hradci pozorujeme úzkorozchodné vozy JHMD, abychom s mírným zpožděním 10minut dojeli do Jihlavy, kde následovala další úvrať a na čelo vlaku nastoupila krásně červená dieselová lokomotiva řady 754, alias Brejlovec. Ta nás protáhla po trati plné stoupání a klesání přes Českomoravskou vrchovinu až do Brna, kam jsme nakonec přijeli o 12 minut dříve.

Díky tomu jsme stihli přestup na zpožděný vlak EC 70 Gustav Mahler, což byl zlatý hřeb našeho putování. Ten nabízí to nejmodernější, co je u ČD k mání. V čele vlaku jela rakouská lokomotiva řady 1216 známější pod přezdívkou Taurus, jejíž sestra drží světový rychlostní rekord. Za ní byly řazeny moderní vozy od firmy Siemens. Přijali jsme Jendovo pozvání a cestu do České Třebové strávili v pohostinnosti poměrně drahého jídelního vozu.

Posledním vlakem našeho putování byl Ex 521, který nás po 22hodinách od začátku trasy dopravil do Zábřehu na Moravě a Olomouce. Za den jsme tak vystřídali 9 vlaků, projeli 16 tratí a urazili 1224km průměrnou rychlostí 55,3 km/h. Při ceně 900 Kč za jízdenku jsme se dostali na 24 hal/km.

Fotografie z výletu od špičkové fotografky zde.

Pro zájemce PDF s podrobnostmi o naší trase: shrnuti2009.pdf

Pro ty, co mají zájem uskutečnit podobný výlet, přikládám naplánované trasy: trasy.pdf